Práce jako zábava

Vzhledem k tomu, co vidím ve firmách, jsem došla k závěru, že práce by měla být součástí života od útlého dětství. Nemyslím tím zneužívání dětské práce samozřejmě. Ale druhý extrém je urputně ochraňovat děti a mládež před prací. Co když je totiž právě ona tou odpovědí na otázky jako: Jak zajistit, aby se nová generace dokázala o sebe postarat? Jak podpořit její úspěch a štěstí?

Za svou dvacetiletou kariéru konzultací v oblasti budování týmů jsem se setkala s vyššími stovkami, ne-li tisícem úspěšných lidí. Úspěšných nejen z pohledu majetku, ale hlavně z hlediska užitečnosti pro jejich okolí. Někteří vybudovali skvělé užitečné firmy, jiní jsou užiteční svému týmu tím, že odvádějí skvělou práci, další svým zákazníkům a veřejnosti.

Jsou to lidé, kteří se dokáží postarat o sebe, své blízké, a ještě podporují stát, ve kterém žijí. Prostě chodící šťastná užitečnost. A společným jmenovatelem je to, že se prostě nebojí práce. Nesnaží se jí vyhnout, i když vědí, že s sebou někdy přináší jisté nepohodlí. Je jim proti srsti pasivně natahovat ruku a čekat, až se někdo postará o jejich spokojenost. Vnímají, že pomoc a podpora je oboustranný tok.

Dále jsem vypozorovala, že tento jejich přístup nesouvisí s úrovní dosaženého vzdělání ani s inteligencí. Dokonce ani původ nebo geny v tom nehrají roli. To, co doopravdy nejvíc podpořilo tento zdravý přístup, je fakt, že jim bylo umožněno pracovat (tedy hodnotně přispívat) mnohem dříve, než se oficiálně zařadili do pracovního procesu.

Pomoc a podpora je oboustranný tok.

Bezstarostnost jako past

Současný styl výchovy a přístupu k dětem je o tom, poskytnout jim vše, co my jsme neměli, usnadnit jim život, jak to jen jde, a nechat je, aby si užívali bezstarostnosti. Bohužel tato bezstarostnost zároveň zneschopňuje.

Sama jsem si všimla nezvyklé radosti, která následovala vždycky poté, co jsem přijala pomoc od některého ze svých dětí. Nebyla to často práce v plném smyslu slova. Jednalo se o snahu být užitečný. Tato radost byla až podezřele srovnatelná s radostí z opravdové hry. Když si totiž hrajeme, máme běžně nějaký cíl a nějaké překážky nebo soupeře. Třeba postavit co nejvyšší věž, aniž by spadla, nebo schovat se tak, že vás spoluhráč nenajde… Musíme se trochu namáhat, abychom mohli vyhrát nebo jenom hrát. Pak máme radost, když vyhrajeme, nebo i z toho, že jsme se zlepšili.

Práce jako škola života

Stejné je to i s prací. Dítě má cíl, má i bariéry. Má vyskládat myčku a musí použít židli, aby dosáhlo do horních pater poličky (to je jeho překážka), a když to zvládne, zvítězilo. Na tom stojí jeho sebedůvěra a ochota dál pokračovat. Nebojí se práce, protože ví, že to může zvládnout. Škola života, jak se říká.

A práce je proto přesně ta správná lekce pro život, je zdrojem sebeúcty a sebedůvěry, kterou lidé potřebují, aby se doopravdy postavili na vlastní nohy. Je to důležitá prevence pro duševní zdraví.

Proto bych nám rodičům a pedagogům popřála víc práce a méně organizované zábavy. Ráda bych viděla ve školách víc zahradních prací, úklidu, zapojení do rekonstrukce a zvelebování prostor.

A na závěr

Pokud jste už tak trochu propásli přirozenou ochotu pracovat a pomáhat u malých dětí a teď se ji snažíte probudit u náctiletých, připravte se na počáteční neochotu. Obrňte se trpělivostí a vytrvalostí. Stokrát se vám to vrátí. Každý úspěch v tomto směru je vklad, který se zúročí v budoucnu.

Text: Lucie Spáčilová, výkonná ředitelka společnosti Performia

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2024 na straně 16-17.