Touha pomáhat nestačí. V sociálního pracovníka musíte lidsky dozrát

„Když byla v roce 2015 založena nezisková organizace Medou, sledovali jsme kromě uplatnění zdravotně znevýhodněných dětí a mladých lidí z Humpolecka ve společnosti také jejich přirozenou integraci,“ vzpomíná na začátky spolku Ivana Kmochová.

Mezinárodně uznávaný dětský psycholog profesor Zdeněk Matějček upozorňoval, že integrace je to, když je dítě s ostatními dětmi, ne vedle nich. Důležitost a systematičnost integrace zdůrazňují také sociální pracovnice Petra Mottlová a koučka a lektorka Ivana Kmochová ze spolku Medou.

Obě svorně říkají, že k začlenění do společnosti je potřeba ochoty všech stran. A za velký úspěch považují nástup některých klientů do práce. Tomu však předchází dlouhá doba rozvíjení neformálních vztahů v běžném životě. „Navštěvujeme předškolní a školní zařízení, aby již malé děti měly možnost vnímat postižení klientů jako běžný jev, a na tomto poli vznikají velmi krásná a křehká přátelství. Například se Základní uměleckou školou v Humpolci jsme spolupořádali koncert a žáci Základní školy Hálkova pod vedením paní učitelky Ivony Krčilové nám věnovali v rámci celostátního projektu Srdce s láskou darované několik ze svých soutěžních prací, čehož si velmi ceníme.“

Nezapomenutelným zážitkem bývají komunitní odpoledne a společná putování, jichž se účastní široká veřejnost. Kromě kulturních a sportovních akcí trénují s klienty běžné činnosti, jako je nakupování, využívání služeb bank, telefonních operátorů, knihoven a tak podobně.

„Zájem o posilování samostatnosti projevují jak naši klienti, tak jejich blízcí. Za všechny bych zmínila příběh chlapce, který jezdí sám do našeho centra z dvacet kilometrů vzdáleného domova, i když naše Centrum denních služeb nabízí také svozovou službu. Cesta sice někdy přináší komplikace, po dohodě s maminkou ale pokračujeme v nácviku samostatnosti. Všichni včetně něj máme z každého pokroku radost,“ připomíná nefinanční benefity podpůrných profesí Petra Mottlová.

Když chci, aby můj tým tvořili srdcaři, musím jím být především sám

Sociální služby trpí chronickým nedostatkem pracovníků a jejich vysokou fluktuací, neboť tato náročná práce není pro každého. „Velmi důležitý je jejich správný výběr. Mnohdy si v Medou nejsme jisti, zda potenciální kolega přesně ví, do čeho jde. Dlouhodobě a úspěšně spolupracujeme s dobrovolnickým centrem v Humpolci a každý, kdo k nám chce nastoupit, si nejprve vyzkouší své kompetence jako dobrovolník. Tento postup eliminuje nenaplněná očekávání obou stran. Členové humpoleckého dobrovolnického centra všech věkových skupin navštěvují klienty Medou, navázali s nimi přátelské osobní vztahy a obohacují je svými znalostmi, zkušenostmi a empatií,“ oceňuje sociální pracovnice přínos dobrovolníků pro komunitu.

Tým neziskové organizace Medou

Vnímání profesionalizace

V České republice sice existuje zákon 108/2006 o sociálních službách, který jasně definuje podmínky sociální práce, ale neříká, jak ho přesně naplnit, a už vůbec ne, jak tyto služby financovat. To je také jeden z důvodů, proč se zatím názor na sociální práci jako profesi nesjednotil. Proto naši redakci zajímalo, co o této problematice soudí ve spolku Medou. „Považujeme ji za nesmírně důležitou. Aby členové našeho týmu mohli poskytovat klientům kvalitní služby, musí disponovat multidisciplinárními znalostmi a dovednostmi. Naše vedení, především ředitelka Lenka Šlapáková, podporuje průběžné vzdělávání a sebevzdělávání pracovníků formou kurzů a stáží, rozvíjí neformální vztahy s organizacemi stejného zaměření, spolupracuje s příslušnými orgány města Humpolec a regionálními firmami a v neposlední řadě pečuje o psychickou a fyzickou kondici a personální stabilitu týmu,“ shrnuje Petra Mottlová opatření na podporu profesionálního růstu pracovníků.

Důležitou součástí sociální práce a metodou, jak nahlédnout na vlastní profesionální výkon, je supervize. Zabraňuje vyhoření personálu, rutině v práci, nedostatku empatie a případným konfliktům s kolegy. „Vedení naší organizace ji považuje za nedílnou součást péče o zaměstnance. Velký důraz kladlo na vhodný výběr supervizora, s nímž dlouhodobě spolupracujeme formou individuálních a týmových supervizí. Měli jsme štěstí, že se podařilo získat takového, který si s pracovníky dokázal postupně vybudovat vztah postavený na důvěře. Za největší problém považujeme financování, které je vícezdrojové. Část pochází od státu, ale je potřeba ji doplnit soukromými prostředky či projekty vypisovanými krajem nebo EU.“

Integrace je to, když je dítě s ostatními dětmi, ne vedle nich.

Prof. Zdeněk Matějček

Jak pečovat a nevyhořet

Dobře se postarat o druhé, to vyžaduje v první řadě myslet na sebe. Před vyhořením nejsou chráněni ani pracovníci podpůrných profesí. Proto spolek Medou letos v únoru uspořádal seminář nazvaný Jak pečovat a nevyhořet. Jeho pracovníci si totiž víc než široká veřejnost uvědomují příznaky a následky takzvaného syndromu vyhoření. Cílem organizátorů bylo upozornit na plíživost postupného vyčerpání, potřebu včasného řešení problému a nabídnout zájemcům techniky, jak je zmírnit, případně eliminovat.

„Přínos semináře vnímám v mnoha ohledech. Jednak v tom, že vůbec upozornil na nebezpečí, že také u pečujících v domácím prostředí může dojít k syndromu vyhoření. Ti nad ním často mávnou rukou se slovy ‚cítím únavu, ale musím to vydržet‘. Profesionální pečující o něm sice mají povědomí, ale ne vždy vědí, na co si dát pozor a co mohou pro sebe udělat. Dalším naším cílem bylo popsat jednotlivé fáze vyhoření a varovat před zrádností procesu, který postupuje pomalu a nenápadně. Aby si dotyčný včas řekl: ‚Aha, toto už u sebe pozoruji.‘ V neposlední řadě jsme chtěli upozornit na to, že je naprosto v pořádku a vlastně žádoucí říct si o pomoc.

Velmi pozitivní zpětná vazba nás povzbudila a přivedla k rozhodnutí v projektu pokračovat. Témata, do kterých jsme nahlédli, budeme rozvíjet v navazujících besedách, z nichž další na téma Kde hledat pomoc? nabídne zájemcům tipy na konkrétní druhy pomoci, od psychosociální až po finanční,“ shrnuje Ivana Kmochová, koučka a lektorka, která má také osobní zkušenost s péčí o handicapované dítě.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv Medou

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2024 na straně 22-23.